Odhalení GATA

První náznaky toho, že americké ministerstvo financí, banky Wall Street a některé banky londýnské City jsou zapojeny do nezákonných machinací se zlatem, začaly vycházet od organizace GATA (Gold Anti Trust Action), vytvořené v 90. letech pro boj s jistým „zlatým trustem“. Základními členy GATA jsou experti v oboru zlata a nevelké zlato těžící společnosti. Cílem GATA je odhalování činnosti bank, které se po dlouhou dobu účastnily operací s cílem snížit cenu zlata.

Poté, co byl v 70. letech zlatý standard demontován, docházelo po jistou dobu k bouřlivému nárůstu ceny zlata (v rámci systému Bretton-Woods byla cena zlata pevná a činila 35 dolarů za trojskou unci). V lednu 1980 prolomila cena zlata hranici 800 dolarů, a ve 20. století to byl absolutní rekord. Těm finančním kruhům, které iniciovaly demontáž zlatého systému a přechod na světový devizový systém postavený na papírovém dolaru, růst cen zlata velmi kazil jejich plány. Za formální demontáže zlata se toto stalo faktickým konkurentem zelených papírků. Přičemž platilo následující: čím vyšší cena zlata, tím níže padá dolar. A naopak, při poklesu ceny zlata poptávka po dolaru rostla a jeho devizový kurz a kupní síla se zvyšovaly. V 80. letech začala globalizace, pod kterou se rozumělo prosazování zájmů Ameriky v celém světě. Pro tuto globalizaci byl potřeba silný dolar, a zlato se svojí neustále rostoucí cenou tomu evidentně překáželo. Americké úřady, spolu s největšími bankami, přistoupily k realizaci projektu umělého stlačování ceny zlata. To mělo bolestivý dopad na těžební průmysl zlata mnohých zemí. Obzvláště pak na nevelké společnosti tohoto odvětví, které neměly příliš velkou rentabilitu produkce. Právě tehdy vytvořily na obranu zájmů tohoto odvětví některé zlato těžící společnosti organizaci GATA. Ta začala odhalovat různé machinace na trhu zlata. Podle nepřímých známek se podařilo dokázat, že ve světě začal působit kartel (trust), který vrhal na trh velké množství zlata. Odkud toto zlato pocházelo? Podle verze GATA z rezerv amerického ministerstva financí, a, možná, z centrálních bank některých dalších zemí. Operace s cílem vyvlastnit zlato z depozitářů byla kamuflována podvodným účetnictvím. V bilancích se mohlo vykazovat „fyzické zlato“, ale ve skutečnosti mělo ministerstvo a centrální banky místo standardních cihel v ruce jen potvrzenky. A ty byly postaveny na roveň „fyzickému zlatu“.

V 90. letech začala cena zlata padat, navzdory veškeré logice. Tento propad vypadal obzvláště podivně na pozadí růstu cen dalších reálných a finančních aktiv a komodit. Kurz amerického dolaru byl přirozeně vysoký, což urychlilo proces globalizace. A privatizace v Ruské Federaci probíhala za používání dolaru. Je pochopitelné, že čím vyšší kurz dolaru vůči rublu, tím více aktiv bylo možné během privatizace koupit.

Zároveň se někomu podařilo skupovat za nízké ceny zlato. Systematicky ho nakupovat a čekat na okamžik, kdy bude dokončen proces globalizace. Dnes přichází doba, kdy stále hlasitěji zaznívají výzvy k návratu ke zlatému standardu. Pokud k tomuto návratu dojde, vyhrají ti, kteří dokázali během plundrování trezorů amerického ministerstva financí a některých centrálních bank nahromadit největší množství tohoto kovu. Lze předpokládat, e jde především o banky, které jsou ovládány Rothschildy, neboť zlato je jejich koníček. Rothschildové se stali tím, čím jsou, právě proto, že během napoleonských válek před dvě stě lety dokázali do svých rukou zkoncentrovat velkou část evropského zlata. To je v hrubých rysech podstata všech pletich, které probíhaly kolem zlata po jeho oficiální demonetizaci. Podstatu všech těchto afér, vyšetřovaných specialisty GATA, lze shrnout do následující esence: depozitář ve Fort Knox a další depozitáře amerického ministerstva financí jsou dnes prakticky prázdné. V nejlepším případě jsou plné wolframových padělků, které jsou vydávány za pravé zlaté cihly.

O navrácení německého zlata

Převážná část oficiálních zlatých rezerv Německa je uložena v USA a v Británii. Od jisté doby začali v Berlíně pochybovat o tom, že německé zlato, umístěné v depozitářích amerického ministerstva financí, tam ještě je. Němci začali požadovat navrácení zlata zpět do země, ale tento oprávněný požadavek narazil na tvrdý odpor. Nejdříve se proti tomu postavila Bundesbank, v jejíž bilanci je toto zlato uvedeno. Druhou linií odporu byly americké finanční instituce, jako ministerstvo financí a Federální rezervní banka New York (zlato bylo uloženo právě v depozitáři této banky, na Manhattanu). Americké finanční instituce nejen, že nechtěly vrátit kov, ale dokonce odmítly představitelům Německa přístup do depozitářů a provedení auditu svého zlata. Divoká diskuse mezi Washingtonem a Berlínem měla pro Washington nepříjemný dozvuk a ještě více posílila podezření mezinárodního společenství, neboť v depozitáři na Manhattanu uchovávají zlato mnoha zemí. Aby vypuknutý skandál nějak utlumil, byl Washington nucen vyjít Němcům vstříc. V lednu 2013 bylo dosaženo dohody, že do konce r. 2013 bude do Německa odesláno 50 tun zlata.

A zde jsou poslední události. V r. 2013 dostalo Německo nikoliv 50 tun, ale pouhých 37,5 tuny svého zlata. Přepravit přes Atlantik 50 tun není nijak složitá operace! Jeden nebo dva lety. Ale nejdůležitějším je, že než odeslala zlato do Německa, tak ho americká strana přetavila! A Německo, jen tak mimochodem, o tuto „službu“ nežádalo. Stačilo jen sfouknout prach, který se na cihlách tohoto vzácného kovu mohl za půl století jejich pobytu ve sklepeních pod Manhattanem usadit. Každá země má vlastní cihly, které si nelze splést s cihlami jiných zemí. Každá země má svůj punc, svoji ryzost, své rozměry a váhu. A Bundesbank má veškerou dokumentaci, která umožňuje odlišit německé zlato od španělského, ruského nebo, řekněme, tureckého. Pokud dáte na nádraží kufr do úschovny, tak zcela jistě chcete, aby vám byl vrácen váš, a nikoliv cizí kufr. Takže Německu nevydali jeho kufr, ale kufr neznámého původu. A nevydali ho na první vyzvání, ale s velkým časovým zpožděním. Takže i člověku světa financí a zlata neznalému musí být jasné, že někdo „kufr“ klienta s názvem Německo aktivně používal. Experti GATA po mnoho let mluvili o tom, že zlato ostatních zemí, a také zlato amerického ministerstva financí, neustále „pracovalo“. O tom, že na tom banky Wall Street a londýnské City vyvařily velké prachy, nikdo nepochybuje. Ani o tom, a to především, že veškeré dříve uložené zlato se na „základnu“ již nikdy nevrátí. Po událostech kolem německého zlata začala připravovat žádosti o navrácení svého zlata na americké ministerstvo financí celá řada zemí. Myslím, že toto ministerstvo dokáže „uspokojit“ jen prvního klienta v pořadí. Tedy Německo. A i to, dle všeho, ne zcela. Pro další jim „komodita“ již nestačí. Jak se to podobá událostem 60. let, kdy francouzský prezident Charles de Gaulle dokázal „ouvekslovat“ „zelené papírky“ za 3 miliardy a dostat od amerického ministerstva financí své kýžené zlato! A to nikoliv ihned, ale po dlouhých průtazích. Tento francouzský generál tehdy dokázal být vytrvalý a projevil nemalou statečnost. Vedení ostatních zemí, které byly v pořadníku za ním, již nic nedostala. (A proto i ono aktuální vyplundrování ukrajinského zlata, aby bylo možno uspokojit požadavky na vrácení dalších zemí Západu, přičemž na nějaké untermenschen na východě se z vysoka kašle – p.p.)

Finanční dohled Německa se probral

Uplynuvší rok 2013 byl ve finančním světě charakteristický celou řadou obrovských skandálů. Ukázalo se, že mnohé banky světového věhlasu byly zapojeny do různých machinací, které vyvolaly deformace na finančním trhu. Největší skandály jsou spojeny s manipulacemi sazeb na úvěrových trzích (LIBOR, Euribor a další), a také s devizovými kurzy. Orgány finančního dohledu USA, Británie a Evropské unie udělily velké pokuty bankám Wall Street, londýnské City a Švýcarska. Došlo k usvědčením a udělením velkých pokut v souvislosti s manipulacemi na trhu finančních derivátů, na trhu hypotéčních úvěrů atd., ale tématu manipulací se zlatem se orgány finančního dohledu pečlivě obloukem vyhýbaly.

Na počátku r. 2014 byla dlouholetá omerta ohledně manipulací se zlatem porušena. Šéfka Spolkové agentury finančního dohledu Německa (BaFin) Elke König sdělila, že rozsah manipulací s drahými kovy „je ještě větší, než skandál se sazbami LIBOR“. Pracovníci BaFin již provedli pohovory s pracovníky Deutsche Bank. Experti na zlato říkají, že finanční dohled Německa šťourá tam, kde je třeba.

Hloubkové vyšetřování může odhalit nejen členy „zlatého trustu“, ale také ty „beneficienty“, kteří dokázali ve svých rukách nahromadit obrovská množství zlata, a nyní připravují svět na zavedení zlatého standardu.